💜Odchod čtyřnohého přítele – cyklus života a smrti
🐕Příběh naší fenečky Emičky začal před 15 lety, kdy byla odchycena na sídlišti, okouzlila naše srdce a už nám zůstala :) Temperamentní, plná živosti, hlídala celou rodinu. Neúnavný parťák na dlouhé procházky. Pokud někdo onemocněl, ležela u postele jako podpora.
Před rokem jsme jí objevili bouličku velikosti menší šišky na mléčné žláze. Veterinář ji označil jako tukovou, ale po celé žláze bylo cítit několik útvarů velikosti třešňové pecky. Vzhledem k jejímu věku – přibližně 17 let – operaci nedoporučil. Riziko, že by narkózu nepřežila, bylo příliš vysoké. Krevní testy navíc ukázaly desetkrát zvýšené jaterní hodnoty.
💊Dostali jsme pouze vitamíny s tím, že Emička pravděpodobně dříve zemře na stáří než na nádory. Přístup, který mi připomněl klasickou medicínu – když člověk dosáhne určitého věku, přestává být pro systém "perspektivní" a už se nevyplatí ho léčit.
🌿Rozhodli jsme se vzít věci do vlastních rukou. Změnili jsme stravu, nasadili přírodní doplňky na podporu organismu (např. Alavis), a používali tělové svíce k harmonizaci jaterní oblasti. Během tří týdnů se Emička zázračně zvedla – znovu jedla, netrpěla průjmy a běhala jako mladice.🌿
Po roce se ale situace změnila. Tuková boule začala červenat, zvětšovat se a nakonec krvácet. Vyhledali jsme jiného lékaře p. veterinářku, která sice kvůli věku také nedoporučila operaci, ale byla velmi překvapená přístupem svého předchůdce – už dříve měl nasadit léčbu, která by mohla nádorům zabránit v růstu. Dostali jsme léky a o Emičku jsme pečovali, jak nejlépe to šlo. Ovazování, čištění ran, zastavování krvácení… Byla to náročná, ale láskyplná služba
🤒Po měsíci se přidal zánět dělohy a nádory převzaly vládu. Hrozila sepse organismu. V tu chvíli nám došlo, že její čas se naplnil. I když jsme se dlouho bránili myšlence uspání, nakonec jsme se rozhodli dopřát jí klidný přechod.
👩Paní veterinářka se sestřičkou přijely k nám domů. Na pomoc jsem požádala Anubise – průvodce duší na druhý břeh – a zapálila svíčku. Když Emiččina dušička opustila tělo, cítila jsem ji. Přinášela sebou radost, úlevu a teplo, které se mi rozlilo po hrudi. Možná to zní pro někoho těžko uchopitelně, ale její duše byla v naprostém míru🕊
Chvíli potom se ve mně střetly dvě části – Ego, které chtělo fenečku stáhnout zpět, protože cítilo tu prázdnotu a opuštění, a Božský aspekt, který nesl záři duše, jež naplnila celý prostor.
Nechali jsme Emičku na jejím pelíšku až do rána. Druhý den putovala do fóliáku, než jsme vykopali hrob na zahradě. Nikdo jsme se nedomlouvali, ale každý z nás přirozeně během dne několikrát přišel, pohladil ji a rozloučil se.
💀Tento okamžik mi hluboce připomněl, jak moderní společnost vytěsnila smrt ze svých životů. Umírat doma, být přítomen tělu, provázet svého blízkého – to bývalo kdysi přirozené. Dnes jsme smrt přesunuli do nemocnic a ústavů, a proto z ní máme takový strach. Nezažíváme ten okamžik přechodu, kdy duše odchází, a tím ztrácíme kontakt s posvátností života💀
Když jsme Emičku pohřbili, ozdobili jsme hrob růžemi. Ty byly už ovadlé, ale druhý den – k našemu úžasu – znovu ožily a rozkvetly. A můj táta materialista pronesl: "To je síla naší Emy" 🌹🌹🌹
Třetí den po odchodu byl Samhain – čas, kdy se stírá hranice mezi světy. V ten den jsme uspořádali malou hostinu pro předky, poděkovali Emičce a uzavřeli celý proces rozloučení.
🌞Její odchod nám připomněl, že smrt není koncem, ale přechodem. Život i smrt jsou dvě strany téže cesty – cyklus, který nás všechny učí pokoře, přítomnosti a vděčnosti🌙